Ultratrail 104 km v Krkonoších

Proč jsem do toho šel?

Pro někoho s mojí povahou, je vlastně životně důležitý čas od času jít za hranu.

‍

Ne kvůli výkonu. Ale kvůli sobě.

‍

Už jsem toho v životě překonal hodně a v podstatě, mým lifestylem i každej den překonávám. Ale právě to ve mně vytváří takovou tvrdou krustu – vrstvu, která časem trochu potlačí emocionální prožívání. A právě extrémní výzvy, jako tahle, mi pomáhají tu krustu prorazit.

Vrátit se k sobě. Na dřeň. 

‍

Zároveň mi do BeFighter poslední dobou přichází chlapi, kteří mají příběhy, ze kterých mrazí. Lidi, co si zažili fakt hodně. Někteří se kvůli stresu pořádně nevyspali již několik let... Jiné k tomu často zatěžují i přebytečné desítky kilogramů tuku. Tělo těmhle chlapům často vypovídá službu. A stejně chtějí bojovat a něco změnit.

‍

A já jim chci rozumět. Nestačí být ve formě. Když za vámi přijde člověk, který je v pekle, musíte si umět aspoň představit, co to peklo je.

‍

Takže jo – chtěl jsem do toho jít. Ač nejsem žádnej ultraběžec. Vlastně nejsem ani normální běžec 😁

V tréninku jsem pouze připravil šlachy a kolena, abych si je neodrovnal, jinak jsem spoléhal hodně na sílu vůle.

Šel jsem si pro bolest. A přesně to jsem taky dostal.

‍

Jak to celé začalo

Můj klient Honza, který už má za sebou závody jako B7, mě pošťouchnul: „Pojď si se mnou zkusit něco delšího. Krkonoše. K100. Příjemný proběhnutí po hřebenech.“

Znělo to nevinně.

Původně jsem chtěl B7, ale registrace nevyšla, tak jsme se přihlásili sem. Na přípravu nebyl čas. Pár týdnů před startem jsem si zaběhl první půlmaraton v Orlických horách. Do té doby jsem běžel nejvíc 13 km.

A týden před závodem jsem měl mít zápas v kickboxu – takže i moje příprava byla na úplně jiný typ sportovní aktivity.

‍

Start: Sám a první krize

Hned na začátku jsem si omylem vybral jinou startovní vlnu a vyběhl o půl hodiny později než Honza s jeho parťáky.

‍
„To nevadí, doběhneš nás, jdeme pomalu.“ Jo. Jasně. 10 km... 20... 30... a pořád nikde. V hlavě to začalo pracovat. Možná už to Honza vzdal... a možná to mám vzdát i já.

Naštěstí jsem potkal jeho dva parťáky, kteří mi řekli, že je kousek přede mnou. Dojel jsem ho až někde v Peci. Jakmile jsem ho viděl, naskočila energie – věděl jsem, že když poběžíme spolu, dotáhnem to.

‍

Zlom: Když tělo řekne „dost“

Do 50. kilometru to šlo. Suplementace, tempo, rytmus. Ale pak začala jít energie do kopru. 

Docházely gely a můj metabolismus si s tak objemným a intenzivním výkonem nevěděl rady.

Každá minuta bez cukru bolela.

Na Rýchorské boudě jsem do sebe nasoukal čočkovku, tři chleby, dva banány, mandarinku, Magnum a půl litru Kofoly. Doplnil jsem camelback a jelo se dál.

Před Černou horou padl předposlední gel a zbytek kofoly. Výstup šel překvapivě dobře.

Jenže před vrcholem další kolaps. Poslední gel padl. Do cíle zbývalo 23 km. A nohy se začaly rozpadat.

‍

Fáze „hlava ještě jo, ale tělo už ne“

Na další občerstvovačce meloun a sušenka. Stačilo na dva kilometry. Pak znova pád.

‍

Kolem 85. kilometru přišly poslední „kopečky“ – nekonečný. Řekl jsem Honzovi ať běží, moje nohy už nejely. Voda došla. Občerstvovačka nikde. Psychika v háji.

‍

A pak přišel moment, kterej mi zůstane v hlavě navždy.

‍

Slečna, která mě zachránila sušenkou

Asi 12 km před cílem mě předběhla dvojice – slečna a její parťák. V jednu chvíli mu nabídla sušenku. Pak zahlídla mě – v tu chvíli jsem byl už asi 15 metrů za nimi. 

‍

Oči mi svítily jak psovi, co cítí řízek. Něco v ní asi bliklo, a najednou se otočila, doběhla ke mně a podala mi jeden kousek. Snědl jsem jí to málem i s rukou. Nadechl jsem se. Pocítila, že to pomohlo, a řekla: „Chceš je dojíst?“

‍

Bez váhání jsem si to začal cpát do pusy a zapil jsem to vodou z potoka, kterou jsem si napustil na poslední etapu do camelbacku, protože mi také došla.

‍

Tenhle malej akt kindness se sušenkou mě reálně zachránil. Doslova. Nalepil jsem se na ně a s touhle dvojicí doběhl až do cíle.

‍

Cíl: 17 hodin 36 minut. A pár minut totální breakdown.

Chtěl jsem to dát za 16. Ale reálně – od 22. km to byl můj osobní rekord.

‍
Od cca 80. kilometru se mi draly slzy do očí. Každá myšlenka na cíl.

A když jsem doběhl – fyzicky, psychicky, emocionálně úplně vyždímanej.

‍

Ale přesně kvůli tomu jsem tam šel.